Bylo už hodně po půlnoci, když vojáci Ježíše svázali a vedli ho přes most k Jeruzalému. V ztemnělé ulici nebyla živá duše, žádné světlo, jen jejich lucerny a měsíc.

Konečně přišli do domu Kaifášova. Tam ještě svítila světla a byla tam shromážděna společnost.

Kaifáš byl velekněz. Když odešli vojáci zatknout Ježíše, rozeslal posly, aby svolali všechny kněze a náboženské představené na zvláštní sněm. Chtěl odbýt soudní přelíčení s Ježíšem hned zde a nyní na sklonku noci, aby se nemuselo čekat do rána.

Petr a Jan unikli vojákům v zahradě. Šli za nimi v bezpečné vzdálenosti do města a viděli, že Ježíš vstupuje střeženými dveřmi do veleknězova paláce. Petr se předtím večer vychloubal, že ať se stane cokoli a ostatní ať udělají, co chtějí, on nikdy Ježíše neopustí.

"Půjdu s tebou i do vězení nebo i na smrt," prohlásil.

Již zapomněl na Ježíšovu smutnou odpověď: "Říkám ti, Petře, ještě této noci, dříve než kohout zakokrhá, třikrát mě zapřeš."

Nyní mohli Petr a Jan vidět dveřmi do dvora Kaifášova paláce. Nad nimi byla otevřená obloha, kolem dokola byl vysoký ochoz. Snad něco zahlédli v osvětleném okně, nebo zaslechli rozhořčené hlasy kněží, kteří obžalovávali Ježíše, nebo vyslýchali svědky, nebo hovořili mezi sebou. Jan se znal s veleknězovými služebníky. Promluvil s vrátnou a ta
jemu a Petrovi dovolila vstoupit do dvora. Když tam vešli, podívala se vrátná pozorně na Petra a řekla mu: "Ty také jsi jeden z učedníků toho člověka!" "Nejsem," řekl Petr rychle a šel dál do dvora.

Uprostřed dvora hořel oheň a služebníci stáli kolem něho, aby se zahřáli. Bylo brzy z jara a noci byly mrazivé. Petr se mezi nimi prodral tak blízko, jak jen mohl, stál mezi služebníky a ohříval si ruce. Byla to od něho odvaha, že přišel do domu, kde byl jeho Mistr zajat.

Petr si všiml, že jedna služka si ho upřeně prohlíží v rudé záři ohně. Ustoupil do stínu, ale bylo příliš pozdě.

"Jistě taky patříš k jeho učedníkům!" řekla služka.

Petr zavrtěl hlavou a znovu zapřel. "Ne, nejsem," řekl drsně a hleděl se dostat pryč.

Snad mluvil hlasitěji, než chtěl, nebo snad znělo jeho venkovské nářečí a galilejský přízvuk v této společnosti cize. Rozhovor se zastavil. Všechny hlavy se k němu obrátily.

Jeden služebník, který byl s vojáky v Getsemanech, div nepropíchl Petra očima a prohlásil rozhodně: "Což jsem tě neviděl s ním v zahradě?"

A Petr znovu zapřel, dušoval se a zapřísahal: "Říkám vám, že toho člověka neznám."

Přemožen jeho prudkostí, muž zmlkl. A v tichu, vzdáleně, ale jasně, zaznělo první zakokrhání ohlašující nový den. V Petrově mysli bleskla Ježíšova slova: "Dříve než kohout zakokrhá, třikrát zapřeš, že mě znáš." Petr se rázem otočil a opustil dvůr. Venku, sám v chladné, temné, opuštěné ulici, se rozplakal.

(Podle evangelia sv. Matouše, kap. 26, sv. Lukáše, kap. 22, sv. Jana, kap. 18).

***

Se svolením převzato z knih: Komixová Bible a Příběhy o Pánu Ježíši, které vydalo Karmelitánské nakladatelství.