Křest je první ze svátostí. Uděluje se především o Velikonoční noci – vigilii.
Křtem se věřící stává Božím dítětem, je vtělen do společenství církve a jsou mu odpuštěny dědičný hřích a hříchy osobní.
V evangeliích se mluví o křtu Jana Křtitele (Mt 3,11 a soub.), který Jan udílel jako křest kající. Obdržel ho i Ježíš (Mt 3,13-17 a soub.); Janův křest ohlašuje nový křest Ježíšův: »Já vás křtím vodou ... on ... vás bude křtít Duchem svatým a ohněm« (Mt 3,11).
V evangeliu je řada dalších zmínek o křtu:
»Nenarodí-li se kdo z vody a z Ducha, nemůže vejít do království Božího (Jan 3,5).
»Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého« (Mt 28,19).
»Kdo uvěří a přijme křest, bude spasen; kdo však neuvěří, bude odsouzen« (Mk 16,16).
Podle tridentského koncilu lze tedy považovat křest za svátost, kterou chtěl a ustanovil Ježíš Kristus.
Skutky apoštolů se zmiňují o křestní praxi již rozšířené mezi prvními křesťany a sv. Pavel mu přisuzuje teologický význam a tvrdí, že křest nás připodobní smrti a zmrtvýchvstání Krista (srov. Řím 6,3-11).
Za sv. Augustina se upřesňuje nesmazatelný charakter křtu a možnost křtu krví (mučednictví) a křtu »touhy« (touha, byť i nevyslovená po křtu).
Křest uděluje kněz nebo jáhen, ale v případě potřeby může křtít kdokoliv, i ten, kdo sám není pokřtěn.
Křest lze udílet ponořením do vody nebo politím křtěného vodou.
Dnešní křestní obřad spočívá v předkřestním pomazání, ve svěcení vody, zřeknutí se satana a vyznání víry, po kterém následuje vlastní křestní akt, pomazání křižmem, předání bílé roušky a rozžehnuté svíčky, symbolů Krista.