Křesťanské slavení Velikonoc v prvních staletích
Velikonoce jsou, jak je všeobecně známo, oslavou smrti a vzkříšení Ježíše Krista. Protože křesťané tento svátek slaví krátce po jarní rovnodennosti, uvádí se poměrně často, že původ velikonoc je pohanský. Nechybějí názory, že sama církev přijala slavení velikonoc teprve v 6. století ([*] uvádí rok 519), kdy se prostě vzaly pohanské oslavy jara a plodnosti a "přidala se" k nim také oslava Krista.
Průkazným materiálem v této věci jsou lidové tradice, které se s velikonocemi pojí (vajíčka, pomlázka...) a které mají nekřesťanský původ. Mnoho článků v médiích pak ukazuje pokřivený význam Velikonoc, což je pochopitelné v době, kdy křesťanství většině české společnosti příliš neříká (článek Českého rozhlasu popisující neznalost významu Velikonoc ve Velké Británii je sám plný nepřesností).
Jenže doklady, které se nám dochovaly, hovoří zcela jasně a průkazně – křesťané slavili Velikonoce, a to již velmi záhy. Každopádně se nejedná o mnohem pozdější výplod lidské fantazie, ani o kompromis s pohanským kultem. Velikonoce slavila církev prvních století – a byly pro ní tak důležité, že se Velikonoc týká jeden z prvních sporů mezi jednotlivými církevními obcemi. Ale začněme od Adama. Tedy přesněji: od židovského pojetí Velikonoc, Pesachu.
Obecně se dnes předpokládá, že Pesach má svůj počátek v nomádském svátku. Krev beránka, rozetřená po veřejích, měla ochránit obyvatele domu před Ničitelem. V židovské tradici je pak tím, kdo prochází lidem a ušetří domy svého národa, je Hospodin (Ex 12,27). K tomuto pojetí svátku se však připojuje i pojetí druhé, nám povědomější – Pesach je spojen s oslavou východu Izraele z Egypta, který je připomínkou vysvobození člověka z otroctví (Ex 13,8.14; Dt 16,1). V pozdním židovství pak tento význam svátku, vztažený na člověka, získává dokonce navrch nad původní tradicí Pesachu jako připomínky vysvobození z Egypta (Phil. alex. Leg. spec. II,147).
Pro křesťanství získává svátek význam z jednoho, o to důležitějšího důvodu: Ježíš zemřel v blízkosti židovského svátku Pesachu, a to 14. (podle janovské tradice), nebo 15. nisanu (podle synoptické tradice). Velikonoční rozměr Ježíšovy smrti ovlivnil velmi záhy křesťanské vnímání této spásné události, a symboly spojené s Pesachem (beránek, nekvašené chleby) nacházejí své místo již v Pavlových listech, tedy krátce po roce 50, necelých 20 let po Ježíšově smrti:
Odstraňte starý kvas, abyste byli novým těstem, vždyť vám nastal čas nekvašených chlebů, neboť byl obětován náš velikonoční beránek, Kristus. Proto slavme velikonoce ne se starým kvasem, s kvasem zla a špatnosti, ale s nekvašeným chlebem upřímnosti a pravdy (1Kor 5, 7-8).
Zmiňovaný verš ukazuje zcela jasně, že křesťané Velikonoce slavili, a dávali jim křesťanský význam. Raná církevní tradice však získává v různých oblastech římské říše nové významy a je tak dále prohloubena. V oblasti Malé Asie a v Římě se Velikonoce vykládají etymologicky. Název svátku Pesach, řecky πάσχα, pascha, raní křesťanští autoři spojují se slovem πάσχειν paschein, trpět. Obsahem svátku se tak stává připomínka Kristova utrpení a smrti se silným eschatologickým očekáváním jeho druhého příchodu (vzpomeňme, že latinské passio neznamená pouze utrpení, ale také touhu, vášeň). Příkladem takové teologie je např. Melito ze Sard, který ve své velikonoční homilii představuje Krista jako beránka, který vytrhuje člověka ze smrti k životu.
Oproti tomu v Egyptě, v Alexandrii je svátek vykládán podle jeho původního významu, kde פסח pesach znamená "přejití". Pro člověka jsou tak Velikonoce přejitím od stínu k realitě, která je předchutí eschatologické pravdy, která se vyjeví na konci časů. Velikonoce jsou tedy v alexandrijské tradici přechodem od litery zákona k jeho smyslu, tj. Kristu, okamžikem, který umožnil, aby člověk vstoupil prostřednictvím poznání Krista do věčného života. V západní křesťanské tradici se díky sv. Ambrožovi a Augustinovi na přelomu 4. a 5. století tyto dva výklady Velikonoc spojují, a Velikonoce proto pro nás představují jak svátek onoho historického momentu Kristovy smrti a vzkříšení, tak vnitřní význam, který se týká nitra člověka, jeho duchovního života, spolu s očekáváním Kristova druhého příchodu a konečného vzkříšení na konci časů.
O slavení Velikonoc nemáme zpočátku mnoho zpráv, kromě zmiňovaného úryvku z 1. listu Korinťanům a silné velikonoční tématiky zvláště v janovských spisech (např. motiv Krista-Beránka). Víme však s jistotou, že Velikonoce byly prvním svátkem, který křesťané slavili, a to díky tomu, že velmi brzy mezi nimi vypukly spory o tom, kdy Velikonoce slavit.
Ve 2. století římská církev, stejně tak jako církev v Alexandrii a na mnoha jiných místech římské říše, slavily Velikonoce neděli po prvním jarním úplňku, neboť neděle byla dnem Pánovým, dnem, kdy se slavilo každý týden jeho vzkříšení. Církevní obce v Malé Asii však svátek kladly na 14. den po prvním jarním úplňku, jak odpovídalo i židovskému kalendáři (14. nisan) a janovské tradici, podle níž byl Ježíš ukřižován jako pravý velikonoční beránek téhož dne, kdy se v jeruzalémském chrámě zabíjel beránek podle předpisů Zákona. Tato neshoda ohledně dne slavení křesťany trápila, ale nebyla důvodem, aby se přerušilo církevní společenství mezi jednotlivými oblastmi, jak ukazuje i spor smyrnenského biskupa Polykarpa a římského biskupa Aniceta v polovině 2. století. Od konce 2. století však se spor vyostřuje a roku 325 nicejský koncil přikazuje církvím po celém známém světě slavit Velikonoce podle římského a alexandrijského zvyku, tedy neděli po prvním jarním úplňku, jak je zvykem dodnes.
Nechtěli jsme ani tolik přitáhnout pozornost k těmto sporům – všimněme si však, že díky tomuto sporu se o oslavě Velikonoc hovoří již velmi brzy. Otázka nestála nikdy: slavit–neslavit, ale byla zde zřejmá touha, aby křesťané slavili Kristovu smrt a vzkříšení společně. Tato touha zůstává dosud snem, který nebyl dodnes naplněn.
Avšak zpět k církevní praxi, která se na Velikonoce váže. Poprvé je období přípravy na Velikonoce, spojené s postem a modlitbou (dnešní postní doba), zmiňováno na začátku 4. století u Atanáše a v Putování Egeriině (Ath. ep. fest. 6,13; itin. eger. 27-29. Svatý týden, předcházející bezprostředně Velikonocům, má svůj původ v návštěvách poutníků na místech, kde se jednotlivé události bezprostředně předcházející Ježíšově smrti skutečně staly. Opět Putování Egeriino popisuje, jak jeruzalémská církev tyto dny – Květnou čili Pašijovou neděli, úterý Svatého týdne, Zelený čtvrtek, Velký pátek, půst a žádné bohoslužby na Bílou sobotu, velikonoční vigilii a neděli Zmrtvýchvstání Páně.
Velikonoční vigilie (bdění), jíž oslavy Velikonoc vrcholí, byla již ve 3. a 4. století dnem, kdy bylo zvykem na mnoha místech křtít (Tert. bapt. 19,1; trad. apol.). Mnohé křestní katecheze 4. století (Cyril a Jan II. Jeruzalémský, Jan Zlatoústý, Ambrož) vysvětlují symboliku a význam jednotlivých křestních obřadů, které byly s oslavou Velikonoc spojeny. Velikonoce se tak stávají nejen slavností vzkříšení Krista, ale také oslavou nového života, který Kristus každému křesťanu daroval. Ve stejné době se pak období osmi dní počínaje nedělí Zmrtvýchvstání (velikonoční oktáv) stává dobou, kdy se nově pokřtěným křesťanům dostává dalších katechezí, které mají prohloubit jejich chápání veřejné i soukromé modlitby. Velikonoce trvají v křesťanském smyslu celých 50 dní, kdy se slaví Seslání Ducha svatého (česky letnice; srov. již Tert. bapt. 19,2).
Chtěl jsem dát nahlédnout trochu do historie: Velikonoce jsou opravdu svátkem křesťanů a nemusí se ho bát. Současná praxe katolické církve, která je často druhým trnem v oku, navazuje na velmi staré kořeny, na způsob, jakým křesťané prvních staletí Kristovu smrt a vzkříšení slavili. Není proto nutné tuto praxi odmítat, natožpak ji kritizovat pro domnělý pohanský původ. Odmítnout celý svátek kvůli některým lidovým obyčejům, které se mi nelíbí a které nejsou pro význam svátku rozhodující ani nutné (např. pomlázka), taky není dobré řešení. A dát si jako zákusek ke slavnostnímu obědu moučník upečený ve tvaru beránka může být leda připomínkou toho, že celý člověk, duše a tělo, je Kristem, Božím Beránkem, vykoupen.
David Vopřada
Se svolením převzato z webu Apologia