Každý z nás někdy zažívá pochybnosti. A je v pořádku klást otázky. Avšak na některé otázky nedostaneme tady na zemi nikdy odpověď. Když ale žijeme s vírou a láskou, nemusíme své pochyby potlačovat a ani se za ně stydět. Ježíšovi učedníci se rozhodně nebáli své pochybnosti formulovat a ptát se.
Dokonce i při Poslední večeři, kdy s Ježíšem jedli naposled a on jim dával před svou smrtí různé pokyny, měli spoustu nejasností. Tomáše vůbec nenapadlo, že se Ježíš skutečně vrací do nebe (Jan 14:5–6), a Filip zřejmě nechápal, co má Ježíš na mysli (v. 8–10). Po celé době, kterou s ním strávili, a po všem, co viděli a co je učil, to učedníkům stále nebylo jasné. Ježíš s nimi však měl trpělivost a byl k nim laskavý. Stejně se chová k nám všem, i když jsme také někdy zmatení, bloudíme a klopýtáme. Ježíš po svém vzkříšení řekl Tomášovi: „Polož svůj prst sem, pohleď na mé ruce a vlož svou ruku do rány v mém boku. Nepochybuj a věř!“ (Bible Jan 20:27)
Je to cesta. A k ní neodmyslitelně patří i otázky a pochybnosti. Přesto upírejte oči i srdce ke Kristu. Hledejte odpovědi a neváhejte požádat o pomoc ty, kterých si vážíte. Pamatujte, že v pochybnostech nejste sami – a rozhodně nejste první. Ježíš tomu rozumí. Má pro vás útěchu i posilu. Skrze Bibli, skrze svého Svatého Ducha i skrze druhé lidi tiše šeptá pravdu do našeho srdce.
Jak říkával můj dědeček, na zahradě pořád zní nějaká hudba, ale někdy se musíme hodně ztišit, abychom ji slyšeli. A pokaždé, když se s odvahou a vírou vracíme do Boží přítomnosti, roste náš charakter, síla a moudrost. To je cesta víry.
