Upomínka na vlastní smrt je pro mě výzvou

Pro mě je Svatý týden pozváním k tomu, abych se na svůj vlastní život zadíval pohledem pašijí (pašije = biblická zpráva o umučení Ježíše Krista). A nejen abych se díval na svůj život, ale také abych rozjímal o utrpení světa ve světle Ježíšovy smrti a zmrtvýchvstání. A jde také o otázku, jak se postavím ke své smrti. Svatý Benedikt nás nabádá, abychom měli před očima svou smrt denně. Pro mě je to soustavné cvičení. Když nasedám do auta, uvědomím si, že mám Boží požehnání, ať už se ve zdraví vrátím nebo zemřu. Upomínka na vlastní smrt je pro mě výzvou, abych bedlivě žil v přítomném okamžiku, uvědoměle přistupoval k setkání s druhými lidmi a všeho si vážil, jako bych to měl zažít naposled – to život zintenzivňuje. Smrt tak posiluje život.

Vytěsnění smrti vede buď k útěku před úzkostí,
anebo k senzacechtivým debatám o smrti druhých

Wolfgang Amadeus Mozart v jednom dopise otci píše, že se se svou smrtí spřátelil. A děkuje Bohu za to, že mu umožnil smrt „poznat jako klíč k naší pravé blaženosti“ (dopis ze 4. 4. 1787). Něco z této blaženosti můžeme zakusit v jeho hudbě, která nevzniká z vytěsnění smrti, ale ze spřátelení s ní. Ve druhé větě jeho koncertu pro klarinet můžeme zaslechnout překonání smrti v hudbě. V ní klarinet naslouchá svým vlastním tónům, které poukazují za smrt do prostoru dokonalosti a krásy. Vytěsnění smrti vede buď k útěku před úzkostí, již vyvolává pomyšlení na smrt, anebo k bulvárním a senzacechtivým debatám o smrti druhých.

Ani ve smrti se neocitáme mimo Boží lásku,
nýbrž umíráme do ní

Ježíš umírá násilně. Usmrtí jej druzí. Ale to, co jej postihne zvenčí, on proměňuje v úkon oběti a lásky. „Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo za své přátele položí svůj život“ (Jan 15,13). Ježíš zemřel za nás. Ve své smrti nám prokázal lásku až do krajnosti. A ve smrti nám daroval svého Ducha. Rozjímáme o Ježíšově smrti, abychom si nacvičili naše vlastní umírání, které i pro nás bude dovršením života lásky. Jestliže takto umíráme, pak také chápeme, co znamená vzkříšení z mrtvých: to, že láska je silnější než smrt, že ani ve smrti se neocitáme mimo Boží lásku, nýbrž umíráme do ní. Ano o Velikonocích slavíme to, že láska je silnější než smrt. Láska, jíž nás miloval Ježíš až k smrti, se nyní pro nás všechny stává očividnou v jeho zmrtvýchvstání. Tato láska nás čeká i v okamžiku naší smrti. Nebudeme vynecháni z lásky, kterou nám Ježíš ukázal a prokázal. Neocitneme se mimo vztah lásky k Bohu, který vyrostl z naší víry.

I naše pravá lidská láska
je silnější než smrt

A Velikonoce říkají ještě něco: nejen Boží láska, která se zjevila v Ježíši, je silnější než smrt. Také naše pravá lidská láska, ta mezi otcem a synem, mezi mužem a ženou, mezi dětmi a rodiči, je silnější než smrt... Láska se smrtí neobrátí v prach. Gabriel Marcel, francouzský křesťanský filosof, jednou řekl: „Milovat znamená říci druhému: ty nezemřeš.“ To, co nyní z lásky prožívám, mou lásku k tobě a tvou ke mně, smrtí nevyhasne, nýbrž ji přetrvá. To je ono útěšné poselství, které slavíme na Velikonoce. Dává umírání lidskou a něžnou tvář, navzdory bolesti, kterou to také přináší.