NAVRCHOLU.cz

Průvodce velikonočním třídením od P. Angela Scarana

Hlavní stránka / Články / Průvodce velikonočním třídením od P. Angela Scarana

20.4.2014

Průvodce velikonočním třídením od P. Angela Scarana K velkému tajemství
velikonočního třídení vede mnoho cest.
Bohatství ukryté v liturgických znameních
a v textech Bible je obrovské,
proto můžeme stále znovu
„hledat, bušit a hloubit“
a vždycky objevíme něco nového.

Se zvědavostí dítěte se můžeme ponořit do těchto dnů, znovu a znovu si můžeme položit otázku: „Co to znamená?“ (srv. Ex 12,26) A pokud nenajdeme odpověď, můžeme tuto prostou otázku položit v modlitbě samotnému Bohu.

Tyto tři dny ("triduum") se mohou redukovat na pouhé liturgické slavení v kostele, bez ničeho dalšího. Smysl liturgie tridua však nespočívá pouze ve slavení, ale v proměně života: „i vy máte umývat nohy jeden druhému“ (Jan 13,14), „máme zemřít a vstát s Kristem“ (srv. Řím 6).

Není tak těžké prožít pár hodin v kostele, těžší je najít tu „životodárnou žílu“, která mě právě teď probudí k novému životu: může to být jedna myšlenka, jeden verš z Písma. Toto si mám pak uchovat v pokladnici srdce, „z toho žít“, nechat se tím prosáknout a zformovat. A nechat proměnit do morku kostí.

Ke každému dni nabídnu několik myšlenek, na závěr budou „praktické impulzy“. Je samozřejmě možné zvolit jiné impulzy, hodně bych se však přimlouval za to, aby aspoň někdy následovaly určité vnější projevy – aby tak naše prožití tridua nebylo pouze v srdci. Jako lidé potřebujeme i vnější gesta, to učí koneckonců i samotná liturgie. Uvidíme, že díky těmto konkrétním projevům bude i naše prožití třídení (vyvrcholení církevního roku) daleko „plnější a zajímavější“.
(P. ANGELO SCARANO)

Zelený čtvrtek
Miloval své, miloval až do krajnosti (Jan 13,1)

To je klíčová věta pro pochopení celého tajemství tridua. Přitom je to věta na první pohled skoro „banální“ – kolikrát se dnes v kázáních mluví o lásce Boží… tak často, že nás to nechává chladnými.

I učedníci znali Boží milosrdenství, věděli o velkých Božích skutcích, které Hospodin vykonal. Poznali i Ježíšovu lásku. A přesto je tu najednou něco nového. Závratně nového. Nepochopitelného. Šokujícího. Je tu něco „za hranou“. Velice dobře to tuší Petr, proto zvolá: „Nikdy mi nebudeš umývat nohy“ (Jan 13,8). Nikdy mě nebudeš milovat „až tak“. Takovým bláznivým způsobem.

Před několika lety se v médiích objevoval reklamní slogan, „žij na max“. Ježíš tento slogan neznal, ale žil: on „žil na max“ a „miloval na max“. Až do krajnosti – tím „nej“ způsobem.
Můžeme psát o této lásce knihy a tlustospisy, stejně to zůstává „nad“ a „přes“ – rozum, zkušenost, představy. Je to víc. Víc než naše dosavadní zkušenosti s Bohem, víc než naše poznání.

Krátce před smrtí napsala bl. Alžběta od Nejsv. Trojice testament své matce představené Germaine. V tomto dopise ji mj. povzbuzuje těmito slovy: „Nech se milovat víc.“ Je to trochu zvláštní výzva adresovaná karmelitce, ženě, která asi nějakým způsobem poznala Boží lásku. A Alžběta vybízí: „víc“, „víc se nech milovat“. Jako kdyby řekla: „Nech se milovat do krajnosti, za mez únosnosti: Ježíšovu lásku jsi poznala tak málo. Tak málo ve srovnání s tím, jak tě převyšuje. Nech se milovat i takovým způsobem, který je šokující a nepochopitelný – jako je mytí nohou. Buď otevřená pro překvapení. Nech se milovat i tam, kde jsi měla svou komfortní zónu, privátní sféru – bez Ježíše. I tam, kde máš jen „špínu“, bláto, rány dosud krvácející. A propadni úžasu, že tě Ježíš bere i tak – a chce se tě dotknout i tam, kde nechceš.“
Pokud skutečně věříš, že se Ježíš chce dotknout tvých špinavých nohou, můžeš volat: „Přijď, dotkni se mě. Umyj mě.“

Velice často se v tento den zastavujeme jen u vnějších projevů Ježíšovy vydanosti: umyl nohy, dal sebe v daru eucharistie. Ale ještě důležitější je Ježíšovo nitro! V tomto srdci žil horoucí touhu dát se svým přátelům: „toužebně jsem si přál jíst s vámi“. S touhou, ohněm, vášní.

A Ježíšovo srdce je stejné i dnes, vůči mně a tobě: toužím být s tebou, toužím se ti dát v eucharistii:
Toužím tě přijmout. Hořím touhou se tě dotknout. S tebou být.

Impulzy k reflexi

1. V kterých situacích prožíváš, že nejsi milovaný Ježíšem?
2. Máš odvahu dát Kristu špinavé nohy, ruce, oči, uši, představy, myšlenky…?
3. Během tiché modlitby můžeš nastavit ruce a tím vyjádřit, že dáváš sebe Ježíšovi. Na těchto rukou můžeš mít třeba určitý předmět, který je ti vzácný, který tě symbolizuje.

Velký pátek
Byly to však naše nemoci, jež nesl, naše bolesti na sebe vzal (Iz 53,4)

„Neznámý vrah vtrhl do obchodu a zastřelil deset náhodných lidí“, „Dvacet let se dopouštěl domácího násilí“, „Padesát pět lidí zemřelo po atentátu na náměstí“, „Hladomor ve východní Africe sužuje obyvatele“.

A Izajáš by k tomu dodal: On vzal naše bolesti na sebe. Bolesti těchto konkrétních lidí. Moje konkrétní. Ne nějaká „obecná“.

Ježíš se mi vydává. Dává se vším a do všeho, co jsem. Proto sestupuje i do mých stínů, utrpení, vin. Ten, kdo miluje, se připodobňuje milovanému. Proto se Ježíš stává podobným mně – bere na sebe mou ošklivou tvář, mé špinavé ruce a srdce, mé nemoci. Ježíš prožívá i ty moje pocity, že „Bůh není“, že tento Bůh tu není pro mě, že se schovává a neodpovídá na mé volání. Kristus dobře poznal tyto pocity „Boží nepřítomnosti“, proto vykřikl: „Bože můj, proč jsi mě opustil“ (Mk 15,34).

Ježíš se vydává, protože chce brát. Chce vzít z mých rukou mou špínu. Bere, protože chce. Chce víc, víc, než jsem doposud dal. Chce milovat víc, svou láskou naplnit prázdnotu i ten můj život, „naplnění vším možným či nemožným“. On vzal nesnesitelnou lehkost bytí, někdy naopak její nesnesitelnou tíhu. Vzal i smutek, který je Božím znamením: znamením Boží nepřítomnosti, vždyť Bůh je radost.

Sv. Jeroným jednou uslyšel Boží výzvu: „Dej mi svůj hřích.“ Není to nic samozřejmého, dát a skutečně svěřit Kristu svůj hřích. A uvěřit, že on to vzal na kříž. A zničil. Tento ukřižovaný Ježíš jistě chce i víc než pouhý hřích: „Dej mi svou bolest. Zahořklost. Výčitku. Neodpuštění. Nepřijatou prohru, chybu, křivdu.“

Právě dnes si mohu uvědomit všechny „minusy“ svého života – a místo nadávání na sebe či na druhé (že mi něco způsobili), místo pláče (proč se to stalo? proč se můj život neubíral jiným směrem?) mohu děkovat, že on to všechno přijal. A proměnil. Tato vděčnost zplodí jako dceru tichou velkopáteční radost, že tyto minusy se promění v plusy. Rány krvácející v rány oslavené – jako u Ježíše.

Nechceš setrvat v tiché radosti u kříže? Zkus na chvíli sedět nebo stát u kříže, právě s tímto pohledem víry: on vzal na sebe moje bolesti, rány. On přijal utrpení tolika lidí, které vidím na obrazovkách nebo na stránkách novin. On to všechno na sebe vzal. Všechno. Beze zbytku. Bez výjimek.

Díky Velkému pátku mohu udělat krok odvahy a dávat Ježíšovi všechny minusy své nebo druhých lidí. Stále znovu. Tak dlouho, dokud nezakusím a nezvolám: „Nežiji už já, ale žije ve mně Kristus“ (Gal 2,20), nežiji už v bolesti, smutku, prázdnotě, ale v mé bolesti, smutku, prázdnotě žije Ježíš. Toto není jednorázová záležitost, ale celoživotní proces, dokud na konci svého dlouhého „velkopátečního boje“ nezvolám: „Smrti, kde je tvé vítězství?“ (1 Kor 15,55)

Impulzy k reflexi

1. Které bolesti jsou pro tebe nepřekonatelné?
2. Napiš na papír své viny, ale i rány a zranění, životní zklamání – a dej je na kříž, na tělo Ukřižovaného. Zůstaň s vděčností, že on vzal na sebe právě tvé rány. K hlubšímu prožití této chvíle ti může pomoct pár krátkých děkování.
3. Přečti si pašije podle Jana, kapitoly 18-19. Čti je pomalu, zastav se u těch slov, která tě zasáhnou. A neváhej u toho prodlévat, přemýšlet.

Bílá sobota
Silná jako smrt je láska (Pís 8,6)

Bílá sobota je trochu neznámou: v tento den neslavíme mši, někdy zajdeme do kostela jen večer na obřady vigilie, které však liturgicky patří už do neděle vzkříšení. Co je obsahem Bílé soboty? Jak ji prožít?

Tento obsah se dá vyjádřit třemi slovy: 1. ticho, 2. hrob, 3. sestoupení.

Tato sobota nás zve k objevení ticha – ticha „naplněného“, ne prázdného. Ticha očekávání, ne beznaděje. Ticha klanění, že Slovo je silnější než moc smrti.

Na dnešní den církev doporučuje půst, aby se „rozšířilo srdce“ pro hlubší přijetí živého Ježíše, který je stále větší. I když to nebude půst od jídla, v tento den se můžeš „oddat luxusu“ postu od slov. Od zbytečných informací, zpráv, od televize a internetu. Možná to bude půst náročný, ale právě tato nepřítomnost zbytečných slov tě může učinit citlivějším pro Slovo. Nejen to – i lačnějším po jeho nové přítomnosti v tobě.

Jak naplnit „ticho“ Bílé soboty? Velkopáteční drama skončilo, lítý boj mezi světlem a temnotou byl završen. Po bouři nastává ticho. Po Ježíšově výkřiku: „Bože můj, proč jsi mě opustil?“ nastává mlčení. Je tu ticho, protože Slovo mlčí. Je tu ticho, protože Slovo „není mezi živými, ale v hrobě“. Pouze jeho tělo však zůstává v hrobě – Syn Boží je natolik plný života, že nemůže zůstat vězněm temnoty: sestupuje svým duchem do podsvětí a přináší odpuštění uvězněným v říši mrtvých.
Podle starobylé homilie na Velkou a svatou sobotu Ježíš sestupuje a volá Adama:
Probuď se, spáči, vstaň z mrtvých, a Kristus tě osvítí.
Já jsem tvůj Bůh a pro tebe jsem se stal tvým synem; pro tebe a pro ty, kteří se mají z tebe narodit, nyní říkám a s veškerou mocí poroučím těm, kdo byli v poutech: Vyjděte ven. A těm, kdo byli v temnotě: Mějte světlo. A spícím: Vstaňte.
Přikazuji ti: Probuď se, spáči, přece jsem tě neučinil proto, abys prodléval spoutaný v podsvětí. Vstaň z mrtvých, neboť já jsem život těch, kdo zemřeli. Vstaň, dílo mých rukou, vstaň, můj obraze učiněný k mé podobě. Vstaň a vyjděme odtud. Neboť tys ve mně a já v tobě, jsme přece jedna nedílná osoba.
Pro tebe jsem se stal já, tvůj Bůh, tvým synem. Pro tebe jsem já, Pán, přijal tvou podobu služebníka. Pro tebe jsem já, který jsem na nebi, přišel na zem a do podsvětí. Pro tebe, člověče, jsem byl jako člověk, bez pomoci, odložený mezi mrtvé. Pro tebe, který jsi vyšel ze zahrady, jsem byl ze zahrady vydán Židům a v zahradě ukřižován.
Pohleď na můj poplivaný obličej, to jsem snesl pro tebe, abych v tobě obnovil dřívější dech. Pohleď na mé zpolíčkované tváře; to jsem snesl, abych tvou porušenou podobu obnovil opět k svému obrazu…
Vstaň, vyjděme odtud!

Tato slova jsou velmi silná a mohou na nás dopadnout jako „blesk“, který burcuje a probouzí: „Pojď ven. Nestvořil jsem tě proto, abys zůstal v temnotě. Nestvořil jsem tě, abys byl otrokem smrti a zla. Abys ležel v prachu sebeodmítání a sebeodsuzování, beznaděje a uspávajícího stereotypu. Vstaň z mrtvých.“

Impulzy k reflexi

1. Najdeš dnes odvahu k postu od slov a médií?
2. Zkus prožít delší chvíli v tichosti, třeba na neobvyklém místě v přírodě (nebo i v kostele u „Božího hrobu“). Dnes můžeš zkusit zůstat v tichosti, bez slov před tváří Ježíše, který sestoupil do nicoty a prázdnoty. A zůstaň s úžasem, že on je Plnost, která naplňuje tvou nicotu, prázdnotu všedních dní, prázdnotu, která vznikla odchodem některých blízkých.

Neděle vzkříšení
V tom ve všem slavně vítězíme mocí toho, který si nás zamiloval (Řím 8,37)

Dodnes si pamatuji, jak před víc než dvaceti lety jsem na konci jednoho kázání uslyšel tuto větu: „Ty a Ježíš – to je nepřemožitelná dvojice.“ Výjimečně si pamatuji něco z kázání. Ještě vzácněji po tolika letech. Přiznám se, že mě ta věta zasáhla natolik, že jsem o tom víckrát uvažoval: v jakém smyslu jsem nepřemožitelný? Snad ne tak, že budu kráčet životem jako superman, který snadno a rychle zdolává problémy a nepřátele jakéhokoli ražení. To určitě ne.
Určité světlo k porozumění dává sv. Pavel v listu Římanům 8,35.37-39:
Kdo nás odloučí od lásky Kristovy? Snad soužení nebo úzkost, pronásledování nebo hlad, bída, nebezpečí nebo meč?
Ale v tom ve všem slavně vítězíme mocí toho, který si nás zamiloval.
Jsem si jist, že ani smrt, ani život, ani andělé, ani mocnosti, ani přítomnost, ani budoucnost, ani žádná moc, ani výšiny, ani hlubiny, ani co jiného v celém tvorstvu nedokáže nás odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu.

Pavel tedy vysvětluje, že se jedná o vítězství v lásce: sebevětší ničivá moc je bezmocí ve srovnání s Kristem. S ním jsme dokonce „víc než vítězové“ (jak by se doslovně dal přeložit řecký text).
A nad kým (nebo čím) slavíme toto vítězství? Je to vítězství nad sobectvím. Neodpuštěním. Zlobou. Zahořklostí. Beznadějí v beznadějné situaci. Ochromující silou úzkosti a bolesti. Vítězství nad temnotou, nesmyslností, zdeptaností, neláskou a sebestředností.

Velikonoce se dají chápat a slavit jako „den vítězství“. Toho skutečného vítězství. A právě v tento den si můžeš nově „vychutnat“, že jsi na straně vítěze. Dokonce v něm.

Impulzy k reflexi

1. Dnes jsi pozván k tomu, abys hledal určitý předmět (v přírodě, doma…), který pro tebe symbolizuje nový život. Tento předmět můžeš použít při modlitbě - třeba tak, že ho položíš vedle kříže.
2. Které situace a problémy tě „srážejí na kolena“? Nebo tě odvádí od správné cesty? S obnovenou jistotou můžeš volat: „Ani tato nemoc, ani tento kolega, ani tato nesnesitelná situace v rodině… mě nemůže odloučit od Ježíšovy lásky.“ Tento seznam můžeš doplnit o ty skutečnosti, které tě drtí a svazují.

Se svolením převzato z Katolického týdeníku - Velikonoce 2014

Štítky: Průvodce Velikonocemi, Bílá sobota (Velikonoce), Velikonoce, Velikonoční triduum, Velký pátek (Velikonoce), vzkříšení, zmrtvýchvstání, Zelený čtvrtek (Velikonoce)  |   Sekce: Články   |   Tisk   |   Poslat článek známému




Sdílet na Facebook
Sdílet na TwitterSdílet na LinkedInPoslat odkaz emailemVytisknout tuto stránku

RSS kanál  |  XML Sitemap  |  Mapa webu  |  Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

 

Administraci zajišťuje redakční systém společnosti NETservis s.r.o.